Nejprve si položme otázku o všem, co se doposud stalo, a nevěřme tomu že to může pokračovat i v příštích 30 letech.
Pochybuji, že existovaly nějaké skvělé vize. V roce 1946, kdy právě skončila druhá světová válka, byl obrovský nedostatek a všichni se snažili najít cestu do budoucnosti. Tehdejší zakladatelé se připojili k tomuto projektu. Z toho, co jsem rozuměl, pocházeli z průmyslu výroby nástrojů: Řídila je myšlenka poskytnout nástroje potřebné pro průmysl, který v té době právě začal znovu vzkvétat. Výzvou tedy bylo najít to málo, co by se dalo distribuovat. Mluvíme zde o trhu absolutního prodejce, protože ten, kdo něco získal, byl často králem. Vzpomínám si na příběhy mého dědečka, že v 60. a 70. letech byly měsíční tržby určeny okamžikem, kdy už zaměstnanci neměli žádný motivaci fakturovat v sobotu. Protože mohl pokračovat v účtování.
Bylo by příliš mnoho mluvit o 75 letech, protože od mého prvního pracovního dne uplynulo 30 let, z nichž jsem 20 let generálním ředitelem. (Alexander Pawel smích)
Ale co mohu říci, Lingemann byl vždy velkoobchodník střední velikostí spravován rodinou, což mělo spíše obecný zásobovací charakter. Byly zásobovaní od soukromých zákazníků až po velké výrobce automobilů. V minulosti jsme se videli jako čistě místní dodavatele. Červenou nití, kterou Lingemann nosil, byla myšlenka poskytnout místním zákazníkům technické spotřební vybavení.
Na konci 90. let to skončilo. Stále více jsme se zaměřovali na průmysl a prakticky jsme nahradili koncept lokálních dodávek vnitrostátními dodávkami za dodávky na evropské úrovni. Toto je vývoj Lingemanna.
Stále méně a méně. Jsem přesvědčen, že je neuvěřitelně naivní neustále používat věci z minulosti a chtít tyto zkušenosti odvodit v budoucnu. Mluvíme samozřejmě o tradicích, na které můžeme být hrdí. Například jsme vypočítali celkovou výši mezd, které Lingemann vyplácel svým zaměstnancům v průběhu let. Mluvíme o více než 100 milionech eur - z tohoto pohledu můžeme být hrdí na tento úspěch za posledních 75 let.
Jsem však velmi skeptický ohledně přenosu hodnot z minulosti do budoucnosti. Hodnoty jako loajální a věrné chování jsou věci, které budou v budoucnu vyžadovány. Ale tolik se mění, stále více a více rušivých technologií ruší staré trhy a mění vše v jediném okamžiku. Celá zkušenost by proto měla být neustále zpochybňována, některé věci by se měly omezit až na absurditu nových technologií. Stručně řečeno: To, co bylo v minulosti považováno za nepostradatelné, je často neopodstatněné. Extrémně obtížné téma, protože nakonec si ho málokdo chce přiznat. Ale přesně to se podle mého názoru stane. (Alexander Pawel je zamyšlený)
Jsem přesvědčen, že základní charakteristiky, jako je dochvilnost a pracovitost, všechny tyto věci, které dnes zní tak staromódně, budou v budoucnu nezbytné. Ale už bych se nepřipojoval k myšlence, že zkušenost by měla být vnímána jako zvláštní poklad, který je třeba uchovat. V dnešní době je zkušenost často naší největší překážkou, protože jednoduše věříme, že v příštích 20 letech uděláme to, co jsme udělali za posledních 20 let.
Zkušenost je v zásadě něco cenného a pozitivního. V profesionální oblasti však musí být používán s maximální opatrností.
S láskou vzpomínám na naše 50. výročí. Výročí před koncem tisíciletí v Gürzenich v Kolíně nad Rýnem. Na jevišti před asi 1200 lidmi a poté jsme slavili s Höhnernem (kolínská kapela). Musím přiznat, že na tuto zkušenost nikdy nezapomenu. (Alexander Pawel je vděčný)
Součástí příjemných vzpomínek byly také prodejní setkání, které byly náročné z hlediska obsahu a zároveň neuvěřitelně plodné a zábavné. Obecně lze říci, že vždy bylo naší vůlí tvrdě pracovat, ale na druhé straně mít příjemné klima a především lidské. Úkolem je tady zůstat seriozní - nikdy se nejednalo o nevhodné chování, bohužel ne každý tomu rozumí. Jinak si s láskou vzpomínám na chvíle, kdy jsme obdrželi dlouho očekávané ocenění od klienta, za které jsme tak tvrdě bojovali. Jsou chvíle, na které rád vzpomínám.
Největším úspěchem bylo, že se nám v té době podařilo transformovat z klasického místního obchodníka pro několik skupin produktů na národního dodavatele, částečně i na evropské úrovni, který přemýšlí nad skupinami produktů: který bere v úvahu také logistické procesy a integruje do svých konceptů takzvanou poslední míli. Myslím, že to je přesně to, co právě potřebujeme. Stále si přesně pamatuji, jak jsem na začátku, v prvním roce nebo v prvních dvou letech slyšel ze všech stran: „To nefunguje“, „To, co chcete dělat, nefunguje!“, „Nikdo nemůže dodat všechno! ". Po mnoho let, dokonce desetiletí jsme ukázali, že je to možné. Ale na začátku byl ze všech stran obrovský odpor.
Vlastně, investoři se ve skutečnosti této transformace nebáli. Poznali potřebu. Největší přesvědčovací síla musela být aplikována jak na zaměstnance, tak na zákazníky, protože to pro ně bylo zcela neobvyklé. Kromě toho bylo navrženo, aby určití dodavatelé dodávali určité položky a skupiny zboží a že pro další služby jsou potřební další dodavatelé - a toto bylo zcela nové území: „Jeden může dělat všechno?“, „„Proč tenhle může najednou také vydat komoditu?! Jak že k tomu potřebuji jiného poskytovatele služeb?! “,„ Proč to může tentýž poskytovatel teď udělat? “.
Spousta síly, trpělivosti a tvrdé práce. Ale nemohl jsem ignorovat ani zaměstnance. Problémy, které známe a bojujeme s nimi roky, jsou pro nás samozřejmě mnohem příjemnější než riziko a odvaha, kterou je zapotřebí vyzkoušet něco nového. Ale můj tým si tím musel projít. (Alexander Pawel se usměje)
Protože jsem vždy měl určitou zásadu, která se může mýlit: Pokud máte pocit, že jdete do propasti, pokus o zpomalení nebo provedení menších kroků problém nevyřeší. To ten okamžik trochu oddálí, ale drama to nezastaví. Raději to tedy vezmu stranou, abych zůstal v metaforě, a najednou jsem se ocitl v džungli. Nevím, co očekávat. Ale přesně vím, co by se stalo, kdybych to neudělal. V určitém okamžiku bych spadl. Možná bych se pokusil odložit ten okamžik na pět let a pak znovu na tři, ale nakonec bych padl - to je nepochybné. Takže to musím vzít stranou. Toto bylo často popisováno jako akt odvahy. Vidím to trochu jinak, protože pro mě je to jen důsledné přemýšlení až do konce - proto to otočím stranou.
A přesně to se dnes děje znovu. Uvědomujeme si, že naše dřívější obchodní modely dosáhly svých limitů a došlo k vývoji, nad nimiž nemáme žádnou kontrolu. Ale toto je vývoj událostí. Proto musíme přemýšlet, jak můžeme v této souvislosti jednat, jak si poradit? To je můj přístup a směr, kterým se chci vydat.
Přesně proto jsem hrdý na to, že se nám v tu chvíli podařilo tuto transformaci uskutečnit. Mimořádně důležitý plán, protože přesně to děláme znovu. Podruhé.
Je to premiéra pro ostatní společnosti. Z tohoto pohledu lze téměř říci, že je to pro nás jednodušší, protože víme, že taková věc může být úspěšná. Protože jsme již uspěli!
Dalším projektem je právě tato transformace. Tim, že jsem šedovlasým člověkem, ve skutečnosti téměř plešatým - čili zcela bez vlasů, tedy alespoň na hlavě (Alexander Pawel se směje) – chci znovu poukázat, že to je přesně to, co uspěje, že se musíme přizpůsobit. Ve věku 52 let mohu být stále tímto modelem. Protože mě to tak rozrušuje, že moje generace často lpí a zoufale lpí. Takto to nemůže pokračovat, věděli to už dlouho. Existuje však malá naděje, že se kalich znovu vrátí. Jaké jsou však důsledky tohoto lpění v příštích 10 letech? Jaké kameny stavíme do cesty budoucím generacím tím, že uměle zastavujeme transformaci? Možná to dokonce povede k selhání společnosti? Považuji to za neuvěřitelně nedbalý.
Proto bych chtěl uvést příklad. Dovolte mi ukázat ostatním, že takto nemůžeme pokračovat. Nyní se musíme zaměřit na jiné věci. Věci, které byly kdysi nesmírně důležité, již nemají zvláštní význam. Jít v tomto ohledu příkladem a jít novou cestou, to je největší výzva, které čelím.
Všechno jde dopředu. Pohled na soukromý sektor na to velmi dobře poukazuje - jak se rezervovala cesta před 20 lety, kolik si ji rezervuje dnes? V soukromé sféře velmi rádi přijímáme změny. Každý nyní samozřejmě vlastní smartphone, až na několik výjimek. Ale v profesionálním kontextu bychom chtěli mít co nejméně změn. Jak to zapadá?
My lidé často upadáme do našich starých vzorců. Je to jako být v kleci, která nás drží v zajetí - „Vždy to tak bylo.“
Schopnost navrhovat je určitě něco, co mě opravdu baví. Cítil bych se naprosto nepohodlně, kdybych například musel pracovat ve velmi úzké síti obklopené „zábradlím“. Nemohl by jsem tak pracovat. To by ve velmi krátké době způsobilo problémy. Nyní vám prozradím tajemství. Na začátku své kariéry mi byla nabídnuta velmi dlouhodobá smlouva na pozici generálního ředitele. Neúspěšné, protože jsem jí rázně odmítl. Nemůže trvat déle než tři roky, jinak nelze uzavřít smlouvu. Mohl jsem ho jen varovat, že by pravděpodobně byl šťastný, kdyby se mě během šesti měsíců zbavili. Nejsem příliš vhodný do concernu. Potenciální smluvní partner tomu nerozuměl. Myslím si však, že je třeba upřímné sebehodnocení. Jsem svobodný duch, jen musím být schopen navrhovat - to je to, co se mi v práci líbí. Opravdu mě baví stimulovat zaměstnance. Dobře - jsem méně šťastný, když to nefunguje. (Alexander Pawel je překvapen)
Ale právě tento vývoj je velmi příjemný - nechci se ho vzdát.
Především zdraví, samozřejmě pro moji rodinu. V dalším kroku zahrnují každého na světě a dobře vím, že je to nerealisticky vysoký cíl. Zdraví je něco, čeho si s přibývajícím věkem vážíme čím dál víc. My lidé jsme divní: pokud se máme dobře, není pro nás téma zdraví tak důležité. Ale když onemocníme, subjekt zaujme v našich životech zcela novou pozici. Zdraví je tedy pro mě alfou a omegou.
Myslím, že v naší zemi si již nevážíme toho, že žijeme v období s nejdelším mírem všech dob. To se ještě nikdy nestalo! Mnoho generací, dokonce i generace, nezná neco jiného. Myslím, že je to nyní problém, protože myšlenka na německé válečné scény se stala abstraktní. Ale když se podíváme kolem, abychom viděli, kolik války je kolem nás - pak to není tak abstraktní. Pro nás chci, aby mír trval dlouho.
Co ještě chci v budoucnu? Racionální rovnováha mezi tím, co je ekonomicky nutné, a tím, co by se mělo provádět ekologicky. Aby tento svět existoval dalších 100 let. Protože mám také děti a co ony mohou dělat ve světě, kde nemůžete žít déle než 30 let?
Dalším přáním je trochu více mezigeneračního porozumění. Pokud se podívám kolem sebe, už existuje mnoho mladých lidí s extrémními nápady. Naopak existuje mnoho starších lidí, kteří, bohužel, mohou být také velmi neopatrní. Nepozornost v provozu nebo, bohužel, i v reklamě. „Jsem na prvním místě“, je šílené, že se taková věc považuje za žádoucí. Každý boj za sebe - nestará se o tým – z toho jsem už unavený. To je bohužel patrné i během pandemie. Samozřejmě nikdo nemá rád masku. Ale pokud můžu nosením zabránit něčemu mnohem horšímu, pak to budu nosit. Tolik mrtvých lidí nelze popřít.
Stěžujeme si na vysoké úrovni a ve skutečnosti si vedeme neuvěřitelně dobře. Měli bychom tedy být vděčnější.
Stručně řečeno: Chtěl bych, aby se některé věci změnily. Ale mám svoje pochybnosti. Dělá mě to pesimistickým nebo realistickým? (Alexander Pawel je zamyšlený) Ve skutečnosti jsem vždy byl optimista, ale nyní si nedělám velké naděje. Musíme zvážit: Jaký je náš přínos do budoucnosti?
Moc často. (Alexander Pawel se směje) Pokud mám nyní udělat upřímné hodnocení: 100krát denně, určitě. To mě rozčiluje, protože na jedné straně to ukazuje, jak jsme se mezitím stali závislými na technologii. Pro tak malou věc je to neuvěřitelné. Nemyslím si, že uběhne hodina bez pohledu na smartphone - jsou hodiny, kdy se díváme na obrazovku 20-30-40krát. A díváme se stále více. Například WhatsApp. B. se také věnuje práci, ať chceme nebo ne. E-maily se odesílají méně. (Alexander Pawel se podívá na svůj mobilní telefon) Stěžuji si, ale udělal jsem to znovu. (Alexander Pawel se směje).
Ale ještě jedna věc mi připadá zajímavá. V soukromém životě jsem velmi často v přírodě a náhodou se stane, že zapomenu svůj smartphone v autě. Myšlenka, že se musíme vrátit o 100 metrů zpět - ne, děkuji! Důkaz: Můžu být tři nebo čtyři hodiny bez něj.
Minulé dny jsem v rádiu slyšel, že byl proveden test, při kterém si mladí lidé nechali po dobu šesti hodin vzít mobilní telefony. Výsledkem bylo nervové zhroucení následované tsunami slz. Jaké šílené! Ten den jsem byl sám v autě a hlasitě se smál - lidé kolem mě si pravděpodobně mysleli, že jsem blázen. Jak daleko jsme se dostali? Toto zařízení mi nemůže zabrat tolik místa, že?!
Výsledek: Hodně se na něj dívám - ale jsem také vděčný za přestávky.
